Drobečková navigace

Hlavní stránka > Historie

Historie

Z farní pamětní knihy Pavlovice u Kojetína 

Po bitvě na Bílé Hoře r. 1620 pro nedostatek duchovenstva byla celá farnost připojena k Tištínu a zdejší kostel se stal filiálním. Kolem kostela byl hřbitov s dřevěnou ohradou. Za těchto okolností kostel pomalu a jistě chátral.
     Roku 1702 přišel do Tištína za faráře Matěj Božek, rodák z Příbora a zůstal tam až do své smrti r. 1738. Tento nadmíru horlivý kněz, tento rozený stavitel, postavil nynější kostel v Tištíně, kapli v Mořicích a také nynější kostel v Pavlovicích. Z farního archivu se dověděl, že jeho předchůdce prodal kolem roku 1700 mořickému panství malý pavlovický mlýn zvaný "Hušák", který byl zdejšímu kostelu odkázán s podmínkou, že panství zaplatí dělníky a řemeslníky na stavbu nové věže pavlovického kostela a dodá dubové dříví na zvonovou stolici. Pro zlé časy bylo provedení stavby odkládáno až teprve farář Božek toto ujednání přivedl ke konci. Mlýn "Hušák" stál při stoku potoka unčického a pavlovského na hrázi mezi prostředím a zadním Trávníkem.
     R. 1719 byla postavena věž a kolem hřbitova zděná ohrada s dvěma budkami (kapličkami) pro hřbitovní nářadí. S tímto se však Matěj Božek nespokojil. Dobře viděl, že je třeba postavit celý kostel. Ze stavby věže zbylo ještě hodně pálených cihel a jiný stavební materiál, on sám byl velký a podnikavý hospodář na farních polnostech v Tištíně a v osmi letech našetřil tolik, že mohl ve stavbě pokračovat. S pomocí mořického panství, které jak víme, náleželo paulánským řeholníkům na Vranově a zvláště nešetře vlastních nákladů a obětí, dokončil r. 1727 stavbu celého kostela v jeho nynější podobě. Chrámová loď byla postavena o osm roků později než věž a tehdy se začala projevovat trhlina, která se nám ukazuje mezi zdivem věže a klenbou kostela. Zdivo asi nebylo dosti pěvně svázáno. Tak měli pavlovští farníci kostel jako hrad a pravděpodobně zadarmo.
      Snad přispěli pouze potahy a pomocnými pracemi. Farnost měla tehdy 70 čísel: Pavlovice 17, Srbce 13, Dřínov 26, Vlčí Doly 13, v Unčicích byl pouze dvůr. Za těchto okolností sotva by byli mohli farníci postavit takový kostel svým nákladem. Konečně v knize "Registra" ve farním archivu v Tištíně je na deskách latinsky napsáno, že kostel v Pavlovicích byl postaven povětšině nákladem faráře Matěje Božka jak dokazují účty. Biskupem kostel posvěcen nebyl, není v něm proto apoštolských křížů. Za rok byla dostavěna kaple v Mořicích a posvěcena olomouckým arcibiskupem na svátek sv. Antonína Paduánského. Druhého dne bylo v Mořicích biřmování, jehož se zúčastnili i biřmovanci z farnosti Pavlovice. Je třeba poznamenat, že Mořice náležely tehdy k pavlovické farnosti. Dokazují to jednak matriky a účetní knihy a jenak také zvon sv. Ignáce, který věnoval zdejšímu kostelu mořický usedlík. Teprve r. 1784 byly Mořice konzistoriálním dekretem 23.12. 1784 přífařeny do Nezamyslic.
     Za mnoho dobrého je povinna tato krajina děkovat prostým a přičinlivým řeholníkům sv. Františka z Pauly, jimž 151 let náleželo mořické panství, a kteří horlivě pečovali o náboženské i hospodářské povznesení tohoto kraje.
     Zevně byl kostel od svého zbudování mnohokráte opravován. Velké opravy byly v r. 1814, kdy blesk kostel velmi poškodil. V r. 1838 odstraněna šindelová střecha a nahrazena kamennou krytinou. V r. 1855 rovněž byly velké opravy a v poslední době byly provedeny velmi nákladné opravy v r. 1937, kdy byla dána celá nová střecha na kostel a hřbitovní kapličky a v r. 1946 byl celý kostel, zídka i kapličky nově zomítány a tak nabyl kostel i zevně pěkného vzhledu.
     Léta Páně 1975. Farníci si přejí vymalování kostela. To však by nemělo smyslu, kdyby kostel nebyl napřed zabezpečen před pokračujícími trhlinami v klenbě i stěnách. Naléhavosti toho úkolu si byla vědoma duchovní správa od r. 1966, kdy byl zabezpečován terén, na kterém kostel stojí.
     1976 stavba lešení z trubek. Teprve z něho se zjistil pravý stav klenby. Je tak pronesená, že nesnese stahování podle původního projektu. Prof. Wünsch vypracoval projekt nový, který ovšem musel zase projít schvalovacím řízením a tím se opět oddálilo uskutečnění opravy. Zatím se aspoň čistily trhliny ve stěnách - nad zpovědnicí byla tak velká, že kostel byl vlastně roztržen na dvě půle - tatáž trhlina i nad bočním vchodem. Trhliny v klenbě způsobily, že při jejich čistění velká část omítky spadla. Místy bylo vidět na půdu. Trhliny injektovány tekutým cementem. Stovky hodin strávil při zednických pracích Karel Židlík, důchodce (72 roků) z Dřínova, který precizně a poctivě a zdarma na kostele pracoval. V srpnu se vrtaly díry ve stěnách pro stahovací lana, nejhůře se vrtalo, kde se přišlo na kámen. Pomocí stahovací pistole byl kostel stažen 2x ve vodorovné rovině a 5x v příčné. - Jinak bylo poslední roky provedeno mnoho menších oprav.
     Léta Páně 1977 byla věž pokryta měděným plechem.

.........................................................................

(Zápisky, které se našli v pouzdře, uložené v kopuli farního kostela sv. Ondřeje v Pavlovicích u Kojetína)

Božek
     Já, níže podepsaný Matěj Josef Božek, tištínský farář a viceděkan vyškovského distriktu zaznamenal jsem pro budoucí paměť několik událostí moderní doby a vložil do tohoto pouzdra.
     Od roku 1702 až k roku dole vyznačeném /1727/ byl jsem nehodným tištínským a pavlovským farářem, postavil jsem v pěti letech s Boží pomocí v Tištíně kostel zcela nově ze základu, a v rozích, souvisejících se hřbitovem /v rozích hřbitova/ dvě kaple, jednu sv. Kříže, druhou sv. Michaela archanděla. Roku 1726 jsem se rozhodl snést a zbořit starý pavlovský kostel, který stál 722 roků, a postavit nový. Proti lesu na Boží světlo vynést tuto stavbu, by zasáhla /až/ do středu hřbitova. Pomáhal Bůh všemohoucí /postavit/  podle předpisů, určených svatou Církví z malých vlastních prostředků /a/ přivést až pod střechu. Ostatní svěřeno jeho prozřetelnosti a doufám, že bez pohromy dosáhne /kostel/ dokonalého vzhledu, i když ne bez velikých nákladů. Nebráním se pomáhajícím farníkům po všech dokončujících ručních pracích zaplatit z peněz pro tento účel připravených. Je právě nachystáno několik stovek florintských. Za největšího dobrodince mělo jmění sanovaného pavlovského kostela sv. apoštola Ondřeje.
     Můj předchůdce v Tištíně, P. Jakub Woschitzki, daroval jednou 2.100 superiorátů za živé, jiné 426 florintské nechal jako odkaz. Já u zvláštního pronajatého jmění jsem se rozhodl zvýšit výtěžek a nějaký pozůstalý nedostatek nahradit z vlastního pokud třikrát svatý Bůh požehná, doufaje v odplatu ve šťastném zenitu.
     Některé polnosti byly koupeny pro výživu kaplana.

Hospodářské zajištění plyne také z důstojného základu současného panství velebných a nejjasnějších vranovských Otců paulánů, zaručeného přednostně od osob. Nynějším provinciálem je už podruhé dr. Ludvík Pusch. Zaslouženým definitorem (dvakrát provinciálem) r. Dominik Loiper, vážený muž. Vranovský Pater korektor Severius Milwenthal. Mořický P. inspektor Klement Kroke, který si zasloužil mitru, oblíbený, který pro posilu učiněnou skrze výpomoc vožení dříví pro pavlovský kostel cihly z Hrušky 15 mil daroval vepřovic. Jinak připustil (udělil) lhůtu pro rozšíření tištínského a pavlovského hřbitova a pro farní humno, jak pro zahradu je nejjasnější Comes Jan Jiří Valdenrode, příznivě nakloněný kléru a kněžím. Jeho dřínovský oficiál kapitán Melchtor Losert a jeho společnice slavná Dona Apolonie, patronka tištínské svobody /osvobození/, která pro konání /odsloužení/ oběti mše sv. slíbila ročně 21 korun a ustanovila pro výzdobu ročně libru svíček dárců kostelu, /dárcovských svíček / , opatřila ze svého nejlepší kasuli, dvojí albu s krásnými okraji, vzácný baldachýn ke cti nejsvětějšího eucharistického Krista, velum, též vzácné, potřebné pro ostatní kostelní použití, již třikrát svatý Bůh ať je nejštědřejším odplatitelem.

/O ní citováno z Dědic: Roku 1734 připadla pavlovickému kostelu polovina odkazu paní Apolonie Losertinové, někdejší kapitánky dřínovské ve výši 50 zl. na světlo v době kázání nebo katecheze./

Vedoucí zedník (stavitel?) těchto kostelů a kaplí sv. Kříže a sv. Michaela, i ambitu pro pohodlí příchozích na slavnosti, zvláště při svátku sv. Josefa a v Pavlovicích sv. Ondřeje byl Joés Jiří Sedlitz, vyškovský občan, muž ve svých věcech přičinlivý. Varhaník zdejší školy byl Martin Obyzil, velmi zběhlý (v ovládání) různých hudebních nástrojů.
     Písemně konečně zaznamenávám, že 14. července r. 1712 byly velké bouře na mnohých místech Moravy, které krupobitím zpustošily obilí za několik milionů franků, a to se dotklo celé naší farnosti. Též 15. června 1717, což znovu učinilo nešťastnými farníky zvláště tištínské a koválovické, z nichž nejvíce tištínský farář žije.
     Nakonec svěřuji svou duši laskavým čtenářům těchto zpráv a doporučuji též duše mých rodičů a přátel, z nichž milovaný otec Jiří Božek 14. listopadu 1713 věrně spočinul v tištínském kostele. On odevzdal (poskytl) vlastnoručně značné vlastní peníze, které sloužily jako záloha k dokončení stavby těchto kostelů.

......................................................................................................

Dáno 18. srpna 1727 věrný služebník Matěj Josef Boček, viceděkan vyškovského distriktu a farář tištínský a pavlovský

Zaznamenávám, že r. 1715 na mnohých místech Moravy se vyskytla morová nákaza, pročež byly některé obce mimo Brna uzavřeny a obec vojskem pod správou Scherborgiánovou /regimentem/ uzavřena pro vycházení obyvatel a /tak/ zbavena  (možnosti) rozšířit nebezpečí nákazy. Od konečného zla ať nás vysvobodí trojjediný Bůh.

Hájek 1752 - 1771

S pomocí zápisů zemřelých víme, že výtečný pán Matěj Josef Božek byl tištínským a pavlovským farářem, ustanoveným r. 1702, znamenitý, vzácný muž, plný apoštolátní horlivosti, kterého jsem dobře znal, když jsem u něho strávil tři čtvrti roku jako kaplan. Ten zčásti, a to hlavně ze svého, zčásti z dědictví a od dobrodinců (are) zřídil fundace obou kostelů, jak tištínského, tak pavlovského /a o tom/ všem dobře a zbožně přemýšlel, i když různost časů leccos změnila, zvlášť co se týče fundace pro tištínského kaplana a společenství sv. Josefa zde zřízeného. Po tomto ctihodném kmetu-faráři nastoupil r. 1738 výborný pán Ignác Ludvík Khell (1738-1752), předtím dobromilický farář, muž vybraného /chování/, pohostinný, něžně milující. U něho jsem zůstal jako kaplan na paměť před jeho smrtí /abych svědčil o jeho smrti/. 12. června roku 1752 jsem byl já, nehodný, investován za faráře, vystaven časům velmi zlým, nešťastným a válečným.  /Opravdu/ zevně boje, uvnitř úzkosti, dojista hrozící od světáků nám všem farářům odebrat desátky, a aby byly odňaty od nás pravidelnosti farářských příjmů atd.

     /Zažili jsme/ pozdější mimořádné vizitace, uložené od našich představených, a především prováděné generálním vizitátorem emin. OO kardinála de Trojer toho času olomouckého biskupa, což je rovněž zaneseno v jiných zápisech.
     Abych přistoupil blíže k svému záměru : I když výše uvedený výborný pán Božek zamýšlel všechno dobře a zbožně pro stálé trvání svých kostelů, přesto úmysly zklamaly, totiž kostel v tištínské obci už r. 1748 potřeboval nově pokrýt /střechu/ nákladem více než 1000 fr. Jinak by následovala škoda těžko napravitelná i za mnoho roků.
     I když pavlovský kostel byl uvnitř dost nádherný, nebyl postaven na pevné skále, neboť v rozmezí 30 let vrchní části tesařských spojů a též zdí, tak uboze bylo provedeno spojení /zdiva/, které způsobilo značné místní trhliny, a poněvadž nestačila současná /tehdejší?/ dotace kostela, ve tvrdém dřevu, které mělo zaklínění (vrcholů) spojovat /držet, podpírat/, také bylo zpuchřelé a na spadnutí. Náprava toho si vyžadovala přes 500 fr. atd. 
     Roku 1757. Toho roku, byla vedena strašná válka s nejhorším nepřítelem Borusso, ale to vše mnohem lépe možno najít v moravských análech, věrně vypravujících o těch časech až k r. 1756 a 1757 atd.
     Vážené panství velebného vranovského konventu pro tento čas v hlavních údech mých nejmilejších patronech, pozůstává z těchto: důstojného a výborného (P.T) Otce Jana Augustina Kindla a výtečného O. definitora Modesta Soldata Patruchy, nejdůstojnějšího a vznešeného Otce korektora Hilaria Honorata Grohmanna, který je Zplnomocněnec jmenovaného veleváženého konventu je nyní vážený Petr Honoratus Grohmann, který je zasloužený a chvályhodný inspektor tohoto statku a můj zvláštní patron, přítel a přiznivec, pro obojí kostel pečlivý otec. Miluje Boží slovo, a když toto se děje, musí každému katolickému křesťanu stačit.
     Olomoucký biskup je shora uvedený Em. Kardinál Trojer, nejlaskavější člověk. V jeho konzistoři po boku /nej.?/ pána je generálním vikářem Comes ab Eck, s ostatními přísedícími atd. Po rozdělení děkanátů jsme nyní podřízeni my, 7 faráři, vznešenému panu děkanu švábenickému Floriánu Tettauerovi, /a to/ ivanovický farář Ondřej Vacek, kněz blízký svému jubileu, který má jen rok ke svým druhým primiciím. Moravské Prusy: Martin Puttner. Nezamyslický Akvilinus Kaluža. Litenčický Jan Mathatko. Dobromilický Antonín Kabelka. Morkovský Rochus Dačický. Tištínský já nehodný Jiří Jan Hájek.
     Moji dva kaplani jsou nyní: Jan Horký a Antonín Žurda.

....................................................................................................

Nakonec prosím: modleme se za sebe navzájem, abychom byli spaseni. Pochválen buď Ježíš Kristus na věky věků. Amen

Ležatka 1786-1796
1795 psal dokument.

Těm, kdo /toto/ budou číst /přeji/ věčnou spásu od Pána.
     Došlo k tomu, že jsem musel 1. 7. 1795 vrchol tohoto pavlovského kostela /dát/ snést, protože hrozil sesutím. Proto tuto okolnost já, níže podepsaný Jiří Filip Ležatka, jako první pavlovský kurát ve funkci místního kaplana, nemohl jsem opomět, abych nepoznamenal, podobně jako to /učinili/ mí předchůdci v tištínské farnosti Matěj Josef Božek a Jiří Jan Hájek (jak z jejich přiložených písemností je zřejmé), co se stalo v těchto zlých časech a je hodno zaznamenání, a do této schránky ukládám.
     A proto, ačkoliv ve vesnici Pavlovice, inkorporované /patřící/ do mořického majetku, přibližně 782 roků bylo pečováno o kostel, bude potřeba, když má tam mít /teď už/ vlastního faráře, postarat se o faru a fundace k obživě svého faráře. Tištínská farnost měla trvat až do r. 1787. /Tehdy/ Josef II., římský panovník a uherský a český král i moravské marky, který zbožně zemřel v Pánu, nejšlechetnější milostí založil v ní náklady Náboženského fondu novou kurácii /a/ od tištínské farnosti úplně oddělil. Ustanovil na výživu kuráta ročně 300 fr jako kanonickou kongruu. Stalo se to takto:
     Roku 1784 uvedený nejšlechetnější vládce svou autoritou, vycházeje ze svého majestátu, vydal edikt, aby v kterémkoliv místě vzdáleném od kostela 1 hodinu /cesty/, byla zřízena nová kurácie spravovaná buď farářem nebo místním kaplanem a to zcela nezávislá na dřívějším faráři. Mocí tohoto ediktu, který je vzácnější než cedry a zlato, byl pavlovskému lidu věnován nový představený kurácie, jemuž byly pro vykonávání duchovní správy připojeny vesnice Srbce, Unčice, Dřínov a Vlčí Doly spolu s vesnicí Vitčice. Tato byla později znovu Pavlovicím odňata muži velmi nepřátelsky /naladěnými/ vůči novým kuráciím a nadto přifařena ke staré vrchoslavské farnosti úsilím švábenického děkana, přece však /avšak/ konzistorní pravomocí, ne vládní.
     A tak začátkem uvedeného roku 1787, dne 16. dubna, kdy bylo pondělí po Bílé neděli, byl jsem já níže podepsaný ustanoven v Pavlovicích prvním kurátem (ve funkci místního kaplana) úplně na tištínském faráři nezávislým, po jmenování slavné císařsko-královské správy učiněné jménem Apoštolského veličenstva, od nejdůstojnější arcibiskupské konzistoře v Olomouci.
     Nadto hned další 20. den téhož měsíce dubna jsem byl švábenickým děkanem P. Josefem Tonsernem představen pavlovským osadníkům jako pravý a řádný pastýř a instalován.
     Narodil jsem se v městě arcibiskupa olomouckého v Kroměříži 24. dubna 1755, 
18. září 1779 vysvěcen na kněze od nejdůstojnějšího a nejvznešenějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z rodu de Colloredo, čestně pojmenovaného po abatyši nejjasnější komtesy Marie Amálie Montež, paní na Bystřici a v Prusinovicích Angaria sv. Matouše. Napřed jsem vykonával duchovní správu jako kooperátor od r. 1779 do roku 1782 v Kojetíně, potom v Bystřici jako administrátor této farnosti do roku 1786, konečně jako od beneficia povýšený kaplan na hoře Hostýn, kde 14. února 1787 byla administratura zrušena /zřejmě to bylo v souvislosti se zákazem poutí na Svatý Hostýn - pozn. opisovatele/ a ze třech kaplanských beneficií, které zde byly, byl jsem presentován či spíše přeložen od císařsko-královského úřadu Moravy sem do Pavlovic, /a to/ výše zmíněného měsíce, dne a roku. Když jsem tam přišel, nenašel jsem pro sebe možnost bývání ( právě se /obydlí/ stavělo nákladem Náboženského fondu tam, kde stávala fara podobná venkovskému jmění), musel jsem zatím rozšířit jmění, které /bylo/ okolo domu kurácie /ještě/ o druhé shromáždiště, prostírající se nyní až k Pavlu Kalabisovi, muži oddanému Krejčovskému umění, unavenému stářím. Jeho manželka se jmenovala Anna: tam jsem bydlel do posledního listopadu, kdy první den jsem začal bydlet na faře.
     Toho roku, kdy jsem přišel do Pavlovic, začala strašná válka s nejkrutějším nepřítelem Turkem, která byla vedena proti němu s válečným štěstím a byl mu uchvácen majetek jedinečnou vytrvalostí rázného rakouského nejvyššího velitele Gedeona barona de Loudon, nepřemožitelného bojovníka o město Bělehrad, ale mír s ním nebyl ovšem uzavřen dříve než po smrti císaře Josefa II. 1790. Tehdy dílem pro válečné ničení, dílem pro tříleté velké sucho nastala velmi značná drahota všech poživatin a trvala po celé 4 roky.
     Abych nezapomněl, že za mého příchodu na pavlovské beneficium /byl stav takový:/ pavlovský kostel byl sice dobře postaven a ozdoben kresbami na zdi, ale nuzné jsem našel, jak jsem předvídal, zčásti poškozený nábytek a paramenta, chyběly posvátné nádoby a proto jsem považoval /za nutné/ opatřit svým úsilím co nejpočetnější paramenta a posvátné nádoby. Neboť nejprve jsem se obrátil na slavný úřad, abych z majetku Náboženského fondu získal (a byl jsem od něho milostivě přijat) nejenom měděnou monstranci z čásit pozlacenou, z části postříbřenou, /ale i/ měděné ciborium, kadidelnici, pacifikál, dvě korouhve opravdu drahocenné, 10 kásulí, 8alb, 2 rochety, plátna na pokrytí oltářů a více než 30 vrchních přikrývek, purifikatoria a ručníky aspoň 20, 10 svícnů ze směsi stříbra a olova, i mnoho jiných /věcí/, a také opravdové varhany, hlavní oltář s milostným obrazem Nejsvětější trojice. Skříň do sakristie spolu se zpovědnicí umělecky upravenou pro můj kostel jsem obdržel darem, zdarma.
     Mimo to zčásti svými prosbami, zčásti prosbami nejjasnějšího komtura Michaela z Chorině, pána na Ethožilu jsem nadto získal jemu /tj. kostelu/ jeden postříbřený kalich, uvnitř pozlacený /

za/ 80 fr, i jednu monstranci sice měděnou, ale dobře pozlacenou /za/ 40 fr.
     Zatím však ustanovilo gubernium, aby mi bylo určeno nějaké prostranství pro zahradu. Určení vzniklo také ze špatnosti řečeného mořického oficiála, který prostřednictvím podněcujících pavlovských vesničanů rozhodl mi dát pro zahradu místo bezpochyby kostrbaté, nevzdělané, a kvůli úvalům a rozsedlinám těžko připravitelné za zahradu. Tedy, když je takové, rozhodl jsem se raději 4 roky být bez zahrady než /žádat, aby/ na takovém /místě věřící/ tvrdě pracovali a jiný útrapám vystavovat mé farníky: avšak r. 1792................stísněn /a veden?/ různými pohnutkami zvláště vůči mým pánům nástupcům k tomu dílu, i když velmi řádnému /důkladnému/ se uvolit, s pomocí s požehnáním práce od Boha dobrého a nejvyššího, který tak mé farníky pohnul, že tito, když viděli, že jsem oddán vybízejícím věcem /duchovní správě?/, také obvyklou láskou pohnuti k svému pastýři, byli vedeni, aby ten hluboký val země zaplnili, hrby snížili co je křivé narovnali /Lk 3,5/, hrbolaté cesty uhladili: ze všech sil pracně přeměnili. /Za to byli/ štědře obdarováni potřebným dřevem od nejjasnějšího domu dřínovského, neboť i on je pavlovský farník. Tedy tímto způsobem jsem přišel k jiné zahradě mnohem větší a krásnější než je ta, která mi byla uloupena. Doufám, že když ne já, tak aspoň moji nástupci získají velký užitek. Neboť vlastními prostředky jsem vysadil stromy /vzácného/ ovoce a to pouze pro útěchu a prospěch ne tak svůj, jako /spíše/ mých pánů nástupců, které prosím pro Kristovy rány, aby na mne aspoň někdy pamatovali při nekrvavé mešní oběti.
     Nehledě na všechny nepříjemnosti a škody, které hrozí denně účinně vykonávané duchovní správě, konečně jsem od gubernia dosáhl, jak mi slíbil, že vystaví novou školu při změně galské války a po uzavření míru.
     Roku 1790  20. února zemřel císař Josef II., šlechetný zakladatel pavlovské kurácie, po němž nastoupil vlastní bratr Leopld II., který pracoval na uzavření míru s Turky /prostřednictvím?/ krále Borrussia, který nenávistným okem pohlížel na rakouské úspěchy a proto připravoval proti Rakousku válku, téhož roku soustředil /vojsko/ a to, co Josef II. dobyl, včetně Bělehradu, znovu vrátil Turkům. Tento císař také úplně /provedl/ novou Gabelu. / Ta byla/ započata (nové rozměření pozemků) od Josefa II. r. 1785, a byla uložena a trvala 6 měsíců, /a Leopold II. ji/ přivedl jako velmi snaživý panovník k obecnému dobru.
     Roku 1782 začala galská válka, pro rakouské země velmi zhoubná, kvůli níž nabyli vlivu nešťastní toho roku konsulové. Považuji za dobré se o tom v krátkosti zmínit, protože sotva ta válka začala, sám císař Leopold II. byl otráven jedem 1. března tr. zvlášť úklady Gallů, které měl u sebe jako sluhy v domě. Ty /nepřátelé/ podplatili a k bezbožnému zločinu pohnuli. Po něm nastoupil jeho syn František II., mladý vladař pouze 24 letý, ale zbožný a opravdový křesťan, který byl nucen dále vést galskou válku, opravdu nešťastně bez cizí pomoci, jak veřejné zápisy svědčí. Od tohoto císaře veškeren klérus očekával s Boží pomocí, že se dočká lepších časů, a též že /dojde/ Kristova Církev míru a pokoje. Klérus /byl/ totiž/ od Josefa II. zbaven imunity a jiných privilegií r. 1784, a proto od světáků byl velmi utiskován.
     Dřínovské panství: nejjasnější pán Fr. Comes de Walderode, který poněvadž zmenšil velké dluhy /závazek/, dřínovský majetek dal do spravování administrátorovi nejjasnějšímu pánu komes de Chorinsky jménem Michael, pánu v Uhřicích. Dřínovský oficiál kapitán Václav Jelínek a vznešený František z vesnice Burgrabius. Ve vesnici Pavlovice soudce František Valášek a konsul Karel Březan, v obci Srbce soudce Bernard Přibyl a konsul Kajetán Běcháček: v dědině Unčice soudce Martin Novák a konsul Honorianus Židlík: ve vesnici Dřínov Václav Hlaváč a konsul Kašpar Vybíral: ve vesnici Vlčí Doly ze strany dřínovského zboží konsul Václav Hrabořík: avšak ze strany vyškovského zboží konsul Jan Malík jsou toho času /v úřadě/.
     Nadto zde připojuji minci v mé době obvyklou, a to jeden kus stříbrné 6kr Františka II., jeden kus 3kr krále Borussia, jeden kus 1 kr Josefa II. měděnou, jeden kus měděnou totiž drachmu neměnící se 3d, a nakonec jeden kus poloviny měděného krukru Josefa II.
     Nakonec prosím čtenáře těchto listů o zbožnou vzpomínku na mou duši, /a duše/ mých rodičů, příbuzných, dobrodinců tohoto kostela a všech dosud žijících duší patřících k tomuto pavlovskému kostelu a pro milosrdenství všemohoucího Boha žádám, modleme se navzájem, abychom dosáhli království nebeského.  Amen.

Dáno na pavlovské faře dne 1. července roku po porodu Panny 1795 nehodný služebník Ježíše Krista Jiří Filip Ležatka, první pavlovský kurát.Pochválen buď Ježíš Kristus se svou od vší poskvrny uchráněnou Boží Mátí se všemi svými svatými, kteří ať nás chrání proti bouři, bleskům a krupobitím,  a přivedou do nebeského království. Fiat, fiat, fiat.

Nalezené dokumenty, psané latinsky, se dost těžko luštily. Některá slova jsou dosud nejasná, ani v latinském slovníku nejsou uvedena. Přepsání v latině a pak přeložení do češtiny dalo mnoho dní práce. Snad by Vás zajímalo, co tam bylo.
     Většinou se mluví o hospodářských záležitostech, uvádějí se názvy platidel jako kapenos, někde by se mohlo číst i groše, pokud je odhad správný. Obživu kněze tvořily dávky plodin, ale na opravy kostela aj. často musel on sám vynaložit vlastní peníze. Uvádějí se i různé okolní obce, známé i neznámé, a který kněz v nich působí.
     Mluví se o tehdejších válkách, dnes jejich názvy by mohli posoudit historici. Je chválen Josef II., že zřídil místní lokálie v místech, od farního kostela dost vzdálených, ale popravdě je tu i zmínka, že u jednoho z jeho nástupců se očekávalo zmírnění proticírkevní politiky.
     Vybrali jsme jen nejpodstatnější části. Dokumenty psali kněží: Božek, Hájek a Ležatka. Tento poslední po svém působení v Pavlovicích je uváděn ještě ve Vrchoslavicích, jak to najdete vzadu kostela na tabulce vrchoslavských kněží.

TOPlist