Po
bitvě na Bílé Hoře r. 1620 pro nedostatek duchovenstva byla celá
farnost připojena k Tištínu a zdejší kostel se stal filiálním. Kolem
kostela byl hřbitov s dřevěnou ohradou. Za těchto okolností
kostel pomalu a jistě chátral.
Roku 1702 přišel do Tištína za
faráře Matěj Božek, rodák z Příbora a zůstal tam až do své smrti r.
1738. Tento nadmíru horlivý kněz, tento rozený stavitel, postavil
nynější kostel v Tištíně, kapli v Mořicích a také nynější kostel v
Pavlovicích. Z farního archivu se dověděl, že jeho předchůdce prodal
kolem roku 1700 mořickému panství malý pavlovický mlýn zvaný "Hušák",
který byl zdejšímu kostelu odkázán s podmínkou, že panství zaplatí
dělníky a řemeslníky na stavbu nové věže pavlovického kostela a
dodá dubové dříví na zvonovou stolici. Pro zlé časy bylo provedení
stavby odkládáno až teprve farář Božek toto ujednání přivedl ke konci.
Mlýn "Hušák" stál při stoku potoka unčického a pavlovského na hrázi mezi
prostředím a zadním Trávníkem.
R. 1719 byla postavena věž a
kolem hřbitova zděná ohrada s dvěma budkami (kapličkami) pro hřbitovní
nářadí. S tímto se však Matěj Božek nespokojil. Dobře viděl, že je třeba
postavit celý kostel. Ze stavby věže zbylo ještě hodně pálených cihel a
jiný stavební materiál, on sám byl velký a podnikavý hospodář na
farních polnostech v Tištíně a v osmi letech našetřil tolik, že mohl ve
stavbě pokračovat. S pomocí mořického panství, které jak víme, náleželo
paulánským řeholníkům na Vranově a zvláště nešetře vlastních nákladů a
obětí, dokončil r. 1727 stavbu celého kostela v jeho nynější podobě.
Chrámová loď byla postavena o osm roků později než věž a tehdy se začala
projevovat trhlina, která se nám ukazuje mezi zdivem věže a klenbou
kostela. Zdivo asi nebylo dosti pěvně svázáno. Tak měli pavlovští
farníci kostel jako hrad a pravděpodobně zadarmo.
Snad přispěli
pouze potahy a pomocnými pracemi. Farnost měla tehdy 70
čísel: Pavlovice 17, Srbce 13, Dřínov 26, Vlčí Doly 13, v Unčicích byl
pouze dvůr. Za těchto okolností sotva by byli mohli farníci postavit
takový kostel svým nákladem. Konečně v knize "Registra" ve farním
archivu v Tištíně je na deskách latinsky napsáno, že kostel v
Pavlovicích byl postaven povětšině nákladem faráře Matěje Božka jak
dokazují účty. Biskupem kostel posvěcen nebyl, není v něm proto
apoštolských křížů. Za rok byla dostavěna kaple v Mořicích a posvěcena
olomouckým arcibiskupem na svátek sv. Antonína Paduánského. Druhého dne
bylo v Mořicích biřmování, jehož se zúčastnili i biřmovanci z farnosti
Pavlovice. Je třeba poznamenat, že Mořice náležely tehdy k pavlovické
farnosti. Dokazují to jednak matriky a účetní knihy a jenak také zvon
sv. Ignáce, který věnoval zdejšímu kostelu mořický usedlík. Teprve r.
1784 byly Mořice konzistoriálním dekretem 23.12. 1784 přífařeny do
Nezamyslic.
Za mnoho dobrého je povinna tato krajina děkovat
prostým a přičinlivým řeholníkům sv. Františka z Pauly, jimž 151 let
náleželo mořické panství, a kteří horlivě pečovali o náboženské i
hospodářské povznesení tohoto kraje.
Zevně byl kostel od svého
zbudování mnohokráte opravován. Velké opravy byly v r. 1814, kdy blesk
kostel velmi poškodil. V r. 1838 odstraněna šindelová střecha a
nahrazena kamennou krytinou. V r. 1855 rovněž byly velké opravy a v
poslední době byly provedeny velmi nákladné opravy v r. 1937, kdy byla
dána celá nová střecha na kostel a hřbitovní kapličky a v r. 1946 byl
celý kostel, zídka i kapličky nově zomítány a tak nabyl kostel i zevně
pěkného vzhledu.
Léta Páně 1975. Farníci si přejí vymalování
kostela. To však by nemělo smyslu, kdyby kostel nebyl napřed zabezpečen
před pokračujícími trhlinami v klenbě i stěnách. Naléhavosti toho úkolu
si byla vědoma duchovní správa od r. 1966, kdy byl zabezpečován terén,
na kterém kostel stojí.
1976 stavba lešení z
trubek. Teprve z něho se zjistil pravý stav klenby. Je tak pronesená, že
nesnese stahování podle původního projektu. Prof. Wünsch vypracoval
projekt nový, který ovšem musel zase projít schvalovacím řízením a tím
se opět oddálilo uskutečnění opravy. Zatím se aspoň čistily trhliny ve
stěnách - nad zpovědnicí byla tak velká, že kostel byl vlastně roztržen
na dvě půle - tatáž trhlina i nad bočním vchodem. Trhliny v klenbě
způsobily, že při jejich čistění velká část omítky spadla. Místy bylo
vidět na půdu. Trhliny injektovány tekutým cementem. Stovky hodin
strávil při zednických pracích Karel Židlík, důchodce (72 roků) z
Dřínova, který precizně a poctivě a zdarma na kostele pracoval. V srpnu
se vrtaly díry ve stěnách pro stahovací lana, nejhůře se vrtalo, kde se
přišlo na kámen. Pomocí stahovací pistole byl kostel stažen 2x ve
vodorovné rovině a 5x v příčné. - Jinak bylo poslední roky provedeno
mnoho menších oprav.
Léta Páně 1977 byla věž pokryta měděným plechem.
.............................................................................................................................................................................
(Zápisky, které se našli v pouzdře, uložené v kopuli farního kostela sv. Ondřeje v Pavlovicích u Kojetína)
Božek
Já,
níže podepsaný Matěj Josef Božek, tištínský farář a viceděkan
vyškovského distriktu zaznamenal jsem pro budoucí paměť několik událostí
moderní doby a vložil do tohoto pouzdra.
Od roku 1702
až k roku dole vyznačeném /1727/ byl jsem nehodným tištínským a
pavlovským farářem, postavil jsem v pěti letech s Boží pomocí v Tištíně
kostel zcela nově ze základu, a v rozích, souvisejících se hřbitovem /v
rozích hřbitova/ dvě kaple, jednu sv. Kříže, druhou sv. Michaela
archanděla. Roku 1726 jsem se rozhodl snést a zbořit starý pavlovský
kostel, který stál 722 roků, a postavit nový. Proti lesu na Boží světlo
vynést tuto stavbu, by zasáhla /až/ do středu hřbitova. Pomáhal Bůh
všemohoucí /postavit/ podle předpisů, určených svatou Církví z malých
vlastních prostředků /a/ přivést až pod střechu. Ostatní svěřeno jeho
prozřetelnosti a doufám, že bez pohromy dosáhne /kostel/ dokonalého
vzhledu, i když ne bez velikých nákladů. Nebráním se pomáhajícím
farníkům po všech dokončujících ručních pracích zaplatit z peněz pro
tento účel připravených. Je právě nachystáno několik stovek
florintských. Za největšího dobrodince mělo jmění sanovaného pavlovského
kostela sv. apoštola Ondřeje.
Můj předchůdce v Tištíně, P.
Jakub Woschitzki, daroval jednou 2.100 superiorátů za živé, jiné 426
florintské nechal jako odkaz. Já u zvláštního pronajatého jmění jsem se
rozhodl zvýšit výtěžek a nějaký pozůstalý nedostatek nahradit z
vlastního pokud třikrát svatý Bůh požehná, doufaje v odplatu ve šťastném
zenitu.
Některé polnosti byly koupeny pro výživu kaplana.
Hospodářské
zajištění plyne také z důstojného základu současného panství velebných a
nejjasnějších vranovských Otců paulánů, zaručeného přednostně od osob.
Nynějším provinciálem je už podruhé dr. Ludvík Pusch. Zaslouženým
definitorem (dvakrát provinciálem) r. Dominik Loiper, vážený muž.
Vranovský Pater korektor Severius Milwenthal. Mořický P. inspektor
Klement Kroke, který si zasloužil mitru, oblíbený, který pro posilu
učiněnou skrze výpomoc vožení dříví pro pavlovský kostel cihly z Hrušky
15 mil daroval vepřovic. Jinak připustil (udělil) lhůtu pro rozšíření
tištínského a pavlovského hřbitova a pro farní humno, jak pro zahradu je
nejjasnější Comes Jan Jiří Valdenrode, příznivě nakloněný kléru a
kněžím. Jeho dřínovský oficiál kapitán Melchtor Losert a jeho společnice
slavná Dona Apolonie, patronka tištínské svobody /osvobození/, která
pro konání /odsloužení/ oběti mše sv. slíbila ročně 21 korun a
ustanovila pro výzdobu ročně libru svíček dárců kostelu, /dárcovských
svíček / , opatřila ze svého nejlepší kasuli, dvojí albu s krásnými
okraji, vzácný baldachýn ke cti nejsvětějšího eucharistického Krista,
velum, též vzácné, potřebné pro ostatní kostelní použití, již třikrát
svatý Bůh ať je nejštědřejším odplatitelem.
/O
ní citováno z Dědic: Roku 1734 připadla pavlovickému kostelu polovina
odkazu paní Apolonie Losertinové, někdejší kapitánky dřínovské ve výši
50 zl. na světlo v době kázání nebo katecheze./
Vedoucí
zedník (stavitel?) těchto kostelů a kaplí sv. Kříže a sv. Michaela, i
ambitu pro pohodlí příchozích na slavnosti, zvláště při svátku sv.
Josefa a v Pavlovicích sv. Ondřeje byl Joés Jiří Sedlitz, vyškovský
občan, muž ve svých věcech přičinlivý. Varhaník zdejší školy byl Martin
Obyzil, velmi zběhlý (v ovládání) různých hudebních nástrojů.
Písemně konečně zaznamenávám, že 14. července r. 1712 byly velké bouře
na mnohých místech Moravy, které krupobitím zpustošily obilí za několik
milionů franků, a to se dotklo celé naší farnosti. Též 15. června 1717,
což znovu učinilo nešťastnými farníky zvláště tištínské a koválovické, z
nichž nejvíce tištínský farář žije.
Nakonec svěřuji svou duši
laskavým čtenářům těchto zpráv a doporučuji též duše mých rodičů a
přátel, z nichž milovaný otec Jiří Božek 14. listopadu 1713 věrně
spočinul v tištínském kostele. On odevzdal (poskytl) vlastnoručně značné
vlastní peníze, které sloužily jako záloha k dokončení stavby těchto
kostelů.
.............................................................................................................................................................................
Dáno 18. srpna 1727
věrný služebník
Matěj Josef Boček, viceděkan
vyškovského distriktu a farář
tištínský a pavlovský
Zaznamenávám,
že r. 1715 na mnohých místech Moravy se vyskytla morová nákaza, pročež
byly některé obce mimo Brna uzavřeny a obec vojskem pod správou
Scherborgiánovou /regimentem/ uzavřena pro vycházení obyvatel a /tak/
zbavena (možnosti) rozšířit nebezpečí nákazy. Od konečného zla ať nás
vysvobodí trojjediný Bůh.
Hájek 1752 - 1771
S
pomocí zápisů zemřelých víme, že výtečný pán Matěj Josef Božek byl
tištínským a pavlovským farářem, ustanoveným r. 1702, znamenitý, vzácný
muž, plný apoštolátní horlivosti, kterého jsem dobře znal, když jsem u
něho strávil tři čtvrti roku jako kaplan. Ten zčásti, a to hlavně ze
svého, zčásti z dědictví a od dobrodinců (are) zřídil fundace obou
kostelů, jak tištínského, tak pavlovského /a o tom/ všem dobře a zbožně
přemýšlel, i když různost časů leccos změnila, zvlášť co se týče fundace
pro tištínského kaplana a společenství sv. Josefa zde zřízeného. Po
tomto ctihodném kmetu-faráři nastoupil r. 1738 výborný pán Ignác Ludvík
Khell (1738-1752), předtím dobromilický farář, muž vybraného /chování/,
pohostinný, něžně milující. U něho jsem zůstal jako kaplan na paměť před
jeho smrtí /abych svědčil o jeho smrti/. 12. června roku 1752 jsem byl
já, nehodný, investován za faráře, vystaven časům velmi zlým, nešťastným
a válečným. /Opravdu/ zevně boje, uvnitř úzkosti, dojista hrozící od
světáků nám všem farářům odebrat desátky, a aby byly odňaty od nás
pravidelnosti farářských příjmů atd.
/Zažili jsme/ pozdější
mimořádné vizitace, uložené od našich představených, a především
prováděné generálním vizitátorem emin. OO kardinála de Trojer toho času
olomouckého biskupa, což je rovněž zaneseno v jiných zápisech.
Abych přistoupil blíže k svému záměru : I když výše uvedený výborný pán
Božek zamýšlel všechno dobře a zbožně pro stálé trvání svých kostelů,
přesto úmysly zklamaly, totiž kostel v tištínské obci už r. 1748
potřeboval nově pokrýt /střechu/ nákladem více než 1000 fr. Jinak by
následovala škoda těžko napravitelná i za mnoho roků.
I když
pavlovský kostel byl uvnitř dost nádherný, nebyl postaven na pevné
skále, neboť v rozmezí 30 let vrchní části tesařských spojů a též zdí,
tak uboze bylo provedeno spojení /zdiva/, které způsobilo značné místní
trhliny, a poněvadž nestačila současná /tehdejší?/ dotace kostela, ve
tvrdém dřevu, které mělo zaklínění (vrcholů) spojovat /držet, podpírat/,
také bylo zpuchřelé a na spadnutí. Náprava toho si vyžadovala přes 500
fr. atd.
Roku 1757. Toho roku, byla vedena
strašná válka s nejhorším nepřítelem Borusso, ale to vše mnohem lépe
možno najít v moravských análech, věrně vypravujících o těch časech až k
r. 1756 a 1757 atd.
Vážené panství velebného vranovského
konventu pro tento čas v hlavních údech mých nejmilejších patronech,
pozůstává z těchto: důstojného a výborného (P.T) Otce Jana Augustina
Kindla a výtečného O. definitora Modesta Soldata Patruchy,
nejdůstojnějšího a vznešeného Otce korektora Hilaria Honorata Grohmanna,
který je Zplnomocněnec jmenovaného veleváženého konventu je nyní vážený
Petr Honoratus Grohmann, který je zasloužený a chvályhodný inspektor
tohoto statku a můj zvláštní patron, přítel a přiznivec, pro obojí
kostel pečlivý otec. Miluje Boží slovo, a když toto se děje, musí
každému katolickému křesťanu stačit.
Olomoucký biskup je shora
uvedený Em. Kardinál Trojer, nejlaskavější člověk. V jeho konzistoři po
boku /nej.?/ pána je generálním vikářem Comes ab Eck, s ostatními
přísedícími atd. Po rozdělení děkanátů jsme nyní podřízeni my, 7 faráři,
vznešenému panu děkanu švábenickému Floriánu Tettauerovi, /a to/
ivanovický farář Ondřej Vacek, kněz blízký svému jubileu, který má jen
rok ke svým druhým primiciím. Moravské Prusy: Martin Puttner.
Nezamyslický Akvilinus Kaluža. Litenčický Jan Mathatko. Dobromilický
Antonín Kabelka. Morkovský Rochus Dačický. Tištínský já nehodný Jiří Jan
Hájek.
Moji dva kaplani jsou nyní: Jan Horký a Antonín Žurda.
............................................................................................................................................................................
Nakonec prosím: modleme se za sebe navzájem, abychom byli spaseni.
Pochválen buď Ježíš Kristus na věky věků. Amen
Ležatka 1786-1796
1795 psal dokument.
Těm, kdo /toto/ budou číst /přeji/ věčnou spásu od Pána.
Došlo k tomu, že jsem musel 1. 7. 1795 vrchol tohoto pavlovského
kostela /dát/ snést, protože hrozil sesutím. Proto tuto okolnost já,
níže podepsaný Jiří Filip Ležatka, jako první pavlovský kurát ve funkci
místního kaplana, nemohl jsem opomět, abych nepoznamenal, podobně jako
to /učinili/ mí předchůdci v tištínské farnosti Matěj Josef Božek a Jiří
Jan Hájek (jak z jejich přiložených písemností je zřejmé), co se stalo v
těchto zlých časech a je hodno zaznamenání, a do této schránky ukládám.
A proto, ačkoliv ve vesnici Pavlovice, inkorporované /patřící/ do
mořického majetku, přibližně 782 roků bylo pečováno o kostel, bude
potřeba, když má tam mít /teď už/ vlastního faráře, postarat se o faru a
fundace k obživě svého faráře. Tištínská farnost měla trvat až do r.
1787. /Tehdy/ Josef II., římský panovník a uherský a český král i
moravské marky, který zbožně zemřel v Pánu, nejšlechetnější milostí
založil v ní náklady Náboženského fondu novou kurácii /a/ od tištínské
farnosti úplně oddělil. Ustanovil na výživu kuráta ročně 300 fr jako
kanonickou kongruu. Stalo se to takto:
Roku 1784 uvedený
nejšlechetnější vládce svou autoritou, vycházeje ze svého majestátu,
vydal edikt, aby v kterémkoliv místě vzdáleném od kostela 1 hodinu
/cesty/, byla zřízena nová kurácie spravovaná buď farářem nebo místním
kaplanem a to zcela nezávislá na dřívějším faráři. Mocí tohoto ediktu,
který je vzácnější než cedry a zlato, byl pavlovskému lidu věnován nový
představený kurácie, jemuž byly pro vykonávání duchovní správy připojeny
vesnice Srbce, Unčice, Dřínov a Vlčí Doly spolu s vesnicí Vitčice. Tato
byla později znovu Pavlovicím odňata muži velmi nepřátelsky
/naladěnými/ vůči novým kuráciím a nadto přifařena ke staré vrchoslavské
farnosti úsilím švábenického děkana, přece však /avšak/ konzistorní
pravomocí, ne vládní.
A tak začátkem uvedeného roku 1787, dne
16. dubna, kdy bylo pondělí po Bílé neděli, byl jsem já níže podepsaný
ustanoven v Pavlovicích prvním kurátem (ve funkci místního kaplana)
úplně na tištínském faráři nezávislým, po jmenování slavné
císařsko-královské správy učiněné jménem Apoštolského veličenstva, od
nejdůstojnější arcibiskupské konzistoře v Olomouci.
Nadto hned
další 20. den téhož měsíce dubna jsem byl švábenickým děkanem P. Josefem
Tonsernem představen pavlovským osadníkům jako pravý a řádný pastýř a
instalován.
Narodil jsem se v městě arcibiskupa olomouckého v Kroměříži 24. dubna 1755,
18.
září 1779 vysvěcen na kněze od nejdůstojnějšího a nejvznešenějšího
olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z rodu de Colloredo, čestně
pojmenovaného po abatyši nejjasnější komtesy Marie Amálie Montež, paní
na Bystřici a v Prusinovicích Angaria sv. Matouše. Napřed jsem vykonával
duchovní správu jako kooperátor od r. 1779 do roku 1782 v Kojetíně,
potom v Bystřici jako administrátor této farnosti do roku 1786, konečně
jako od beneficia povýšený kaplan na hoře Hostýn, kde 14. února 1787
byla administratura zrušena /zřejmě to bylo v souvislosti se zákazem
poutí na Svatý Hostýn - pozn. opisovatele/ a ze třech kaplanských
beneficií, které zde byly, byl jsem presentován či spíše přeložen od
císařsko-královského úřadu Moravy sem do Pavlovic, /a to/ výše zmíněného
měsíce, dne a roku. Když jsem tam přišel, nenašel jsem pro sebe možnost
bývání ( právě se /obydlí/ stavělo nákladem Náboženského fondu tam, kde
stávala fara podobná venkovskému jmění), musel jsem zatím rozšířit
jmění, které /bylo/ okolo domu kurácie /ještě/ o druhé shromáždiště,
prostírající se nyní až k Pavlu Kalabisovi, muži oddanému Krejčovskému
umění, unavenému stářím. Jeho manželka se jmenovala Anna: tam jsem
bydlel do posledního listopadu, kdy první den jsem začal bydlet na faře.
Toho roku, kdy jsem přišel do Pavlovic, začala strašná válka s
nejkrutějším nepřítelem Turkem, která byla vedena proti němu s válečným
štěstím a byl mu uchvácen majetek jedinečnou vytrvalostí rázného
rakouského nejvyššího velitele Gedeona barona de Loudon,
nepřemožitelného bojovníka o město Bělehrad, ale mír s ním nebyl ovšem
uzavřen dříve než po smrti císaře Josefa II. 1790. Tehdy dílem pro
válečné ničení, dílem pro tříleté velké sucho nastala velmi značná
drahota všech poživatin a trvala po celé 4 roky.
Abych
nezapomněl, že za mého příchodu na pavlovské beneficium /byl stav
takový:/ pavlovský kostel byl sice dobře postaven a ozdoben kresbami na
zdi, ale nuzné jsem našel, jak jsem předvídal, zčásti poškozený nábytek a
paramenta, chyběly posvátné nádoby a proto jsem považoval /za nutné/
opatřit svým úsilím co nejpočetnější paramenta a posvátné nádoby. Neboť
nejprve jsem se obrátil na slavný úřad, abych z majetku Náboženského
fondu získal (a byl jsem od něho milostivě přijat) nejenom měděnou
monstranci z čásit pozlacenou, z části postříbřenou, /ale i/ měděné
ciborium, kadidelnici, pacifikál, dvě korouhve opravdu drahocenné, 10
kásulí, 8alb, 2 rochety, plátna na pokrytí oltářů a více než 30 vrchních
přikrývek, purifikatoria a ručníky aspoň 20, 10 svícnů ze směsi stříbra
a olova, i mnoho jiných /věcí/, a také opravdové varhany, hlavní oltář s
milostným obrazem Nejsvětější trojice. Skříň do sakristie spolu se
zpovědnicí umělecky upravenou pro můj kostel jsem obdržel darem, zdarma.
Mimo to zčásti svými prosbami, zčásti prosbami nejjasnějšího komtura
Michaela z Chorině, pána na Ethožilu jsem nadto získal jemu /tj.
kostelu/ jeden postříbřený kalich, uvnitř pozlacený /
Copyright © 2011-2012
Pavlovice u Kojetína - www.pavlovice.cz
Všechna práva vyhrazena